Jak se Stanislav Hložek stal oblíbeným spoluhráčem Antonína Panenky aneb Nehodovci vers. Hložkovci

Se zpěvákem Stanislavem Hložkem se zná autor rozhovoru, hudební skladatel a publicista Vašek Vašák už velmi dlouho,  mnohokrát si spolu zahráli i fotbal. Mimo jiné v mužstvu Amfora. „Standa je na hřišti šikovný a mimo něj vždy usměvavý a milý. Je radost se s ním setkávat. Zajímavé jsou i jeho názory. Na českou ligu, na simulující hráče i na nestrannost rozhodčích,“ říká Vašák v exkluzivním rozhovoru pro prosincový magazín HATTRICK.  

Jak vzpomínáš na svoje fotbalové začátky?

Představ si, že kvůli fotbalu vznikly u nás v Hulíně dvě party: jedné se říkalo Hložkovci a druhá byli Nehodovci.

To bylo se známým fotbalistou Zdeňkem Nehodou?

Se Zdeňkovým bratrancem, který chodil se mnou do třídy.

Jak k té rivalitě došlo?

Těsně před hodinou tělocviku jsem našeho učitele něčím rozzlobil a on nám za trest zakázal fotbal. Kluci byli na mě naštvaní a slibovali mi, že mě zbijí.

Takže jste se poprali? Kdo vyhrál?

Jelikož jsem byl rychlý, včas jsem jim utekl (smích). Naše rivalita ale pokračovala i v zimě, kdy jsme se naháněli se sněhovými koulemi. Dokonce jsme je namáčeli do vody, aby to s nimi víc bolelo.

Jaké jsi měl jinak dětství?

Nádherné. Hulín je na rovině, což člověka svádí k tomu, aby jezdil na kole a hrál fotbal. V zimě jsme zase nastříkali nějaký plácek vodou a měli jsme kluziště. Do smrti nezapomenu, jak jednou napršelo, okamžitě to zmrzlo a my jsme jezdili po Hulíně na bruslích! Tatínkovi jsem jel naproti až na nádraží.

Kdy jsi začal hrát fotbal závodně?

Závodně jsem hrál jen u nás za žáky. Hokej mi šel líp, a když jsem studoval ve Zlíně stavební průmyslovku, nastupoval jsem tam za juniory. Jenže jsem současně zpíval s různými kapelami a kvůli častému pobytu na zimáku jsem byl furt nachlazený, takže jsem se musel rozhodnout, čemu dám přednost. Zvolil jsem zpívání. Ale hokej mě bavil. Narazil jsem při něm i na zmíněného Zdeňka Nehodu, který byl nejlepší hokejista v Hulíně a širokém okolí. Přestože byl o něco starší, nastupovali jsme i proti sobě. Jenže když pak měl přestoupit do Zlína, tak ho tam nechtěli. Takovýho hráče! Tak to zkusil u fotbalistů a vyrostl z něj mistr Evropy (byl i devátý v anketě France Footballu Zlatý míč, dvojnásobným Fotbalistou roku, s Duklou Praha trojnásobným mistrem ligy, členem Klubu ligových kanonýrů atd. – pozn. aut.). Z Hulína je spousta bývalých ligových hráčů. Za bratrem Radka Druláka, Láďou, jsem si chodil hrát, se Zdeňkem Zlámalem, jehož syn chytal později za Slavii, jsem cvrnkal kuličky, trenér Bohumil Páník je z té doby můj kamarád, reprezentant Pavel Novotný bydlel kousek od nás.

Měl jsi fotbalový vzor v tatínkovi?

Tatínka jsem hrát fotbal nikdy neviděl. Ale každou neděli chodil na stadion jako divák. Hned z kostela.

Fotbal ti prý pomohl v hudební kariéře?

Během svých zlínských studií jsem se zúčastnil soutěže začínajících zpěváků Intertalent. Dostal jsem se mezi deset nejlepších, koncertovali jsme po celé republice a lidi hlasovali, kdo se jim líbí. Doprovázela nás skupina Karla Vágnera a Karel každé ráno organizoval fotbálky. Já jsem tehdy hrál slušně, takže to končívalo tím, že jsme si kopali jen sami dva. Díky tomu jsme se blíž seznámili. Později mi Karel pomohl na vojnu do Armádního uměleckého souboru a ovlivnil celý můj život, protože jsem na jeho přímluvu nastoupil i k Hance Zagorové. Přiznal se, že to bylo i proto, abychom si spolu na zájezdech mohli zakopat (úsměv).

Jaký jsi fotbalový fanoušek?

Manžel mé neteře, Angličan, je ortodoxní, takže „svůj“ klub považuje za rodinu. Já to tak nemám. Zajímá mě sice, jak hrál Hulín a Zlín, ale to je všechno.

Chodíš na fotbal fandit?

Občas na Spartu, Slavii a Bohemku. Ale jen, když mě někdo brnkne. Sám od sebe bych nešel. Čím se ovšem může málokdo pochlubit, je, že mi tu a tam zavolá Tonda Panenka: „Stando, pojď si zahrát.“

Za koho?

Za bývalé hráče Bohemky nebo za Československé lvy. To se nedá odmítnout.

Komu držíš palce v Praze?

Nikomu konkrétnímu. V Bohemce a ve Slávce mám kamarády, ve Spartě Hložka (úsměv).

Jste příbuzní?

Nevím (smích). Ale je šikovný a dělá mi radost. Já mám rád kluby, které hrají hezký fotbal, jako je Plzeň nebo teď Slavia. A vůbec mi nevadí, když po dobrém výkonu třeba i prohrajou.

Co ti naopak ve fotbale vadí?

Nesnáším simulování. Někdo o někoho zavadí, ten upadne, válí se po zemi, jako by mu šlo o život, za chvíli vyskočí jako srnka a pokračuje dál. Na takový fotbal se nedívám. Fotbalista nemůže být třasořitka a musí něco vydržet. Vždyť je to kontaktní sport.

Jelikož jsi nehrál závodně, našel jsi svůj fotbalový vrchol asi v Amfoře, viď?

Ano. Už jsem tam od roku 1987. Díky Amfoře si zahraju s takovými hráči, jako málokdo.

A to i před úžasnými návštěvami.

Pamatuješ v devětaosmdesátým roce zápas s italskými umělci před vyprodanou Bohemkou? Vždyť jsi v něm taky nastoupil. A já dal gól! Prohrávali jsme 0:3 a nakonec to skončilo 3:3. To byl zážitek. Nechápu, jak může jít někdo na stadionu, kde řve padesát tisíc lidí, kopat penaltu.

Celé exkluzivní interview se Stanislavem Hložkem si přečtěte v klasickém prosincovém čísle magazínu HATTRICK, které je stále na trhu.