eFotbal premiership milujufotbal fotbal.hattrick.cz golfdigest probasket sportwin dokonalazena

Sport včetně fotbalu potřebuje vznik Národní sportovní agentury, FAČR chybí Národní stadion

📁 Aktuálně, Časopis, Časopis - archiv, Domácí fotbal, Fanoušci, Fotbal, Homepage, Reprezentace, Rozhovory, To nejlepší z HATTRICKU, Topstory, Zahraniční fotbal 🕔27.2.2019

Martin Malík, předseda Fotbalové asociace České republiky.

UPOUTÁVKA – Poslední říjnový den minulého roku – 31. října 2018 – vystoupil v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR vládní zmocněnec pro oblast sportu a poslanec (hnutí ANO) a bývalý vynikající hokejový brankář Milan Hnilička s návrhem nového zákona o podpoře sportu. Základem novely, která prošla do dalších čtení, je vytvoření Národní sportovní agentury. Její vznik logicky podporuje i nejpopulárnější a nejpočetnější sportovní odvětví v Česku – fotbal. Proto magazín HATTRICK pozval k dvojrozhovoru na toto důležité téma kromě Milana Hniličky i předsedu Fotbalové asociace České republiky (FAČR) Martina Malíka. Uskutečnil se v lednu na půdě FAČR v Praze na Strahově.

Podpora sportu v Česku – to je věčné téma. A velmi náročná práce. Ještě nedávno se tvrdilo, že v Evropské unii jde v Česku po Maltě a Bulharsku ze všech států osmadvacítky do sportu nejméně peněz. Předloni sport a zejména fotbal navíc zasáhla známá dotační kauza ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Proč jste do toho šel? Měl jste přece dobré a zajímavé místo na hokejovém svazu, u české reprezentace.

MILAN HNILIČKA (MH): Jak už jsem řekl kolegům poslancům v říjnu ve sněmovně, na tohle se mě ptalo a ptá spousta kamarádů a známých i spousta cizích lidí. Proč to vlastně dělám? Jestli mám vůbec zapotřebí dělat politiku. „Vždyť jsi na tom hokejovém svazu měl poměrně dobrou pozici“. Ano. Měl jsem u hokeje skvělou práci, která mě bavila, ale mám to zapotřebí. Už jsem se nemohl dívat na to, jakým směrem se sport v Česku ubírá. České děti čím dál tím méně sportují. Jejich pohybová gramotnost je žalostná. A tělocvik se stal jedním z nejméně oblíbených předmětů. Naše národní sporty se „úspěšně“ propadají světovými žebříčky. A jediné sporty, které se dnes vyrovnají světové špičce, jsou vesměs založeny na individuálním přístupu jedince a jeho rodiny, téměř nezávisle na systému státní podpory. Mám to zapotřebí i proto, že vidím, jak se sport v zahraničí dělá jinak. Lépe, efektivně. S mnohem lepšími výsledky, ať už na úrovni reprezentace, nebo i všeobecně na úrovni sportování celé společnosti, na což jsme u nás úplně rezignovali. Přitom sport je asi poslední aktivitou, jak vychovávat děti k určité disciplíně. A u nás, bohužel, slyším neustálé remcání, jak nic nefunguje. Jak je všechno drahé, jak nemáme potřebná sportoviště. Že v klubech nemají na základní sportovní vybavení. Jak trenéři, kteří se starají o naše malé holky a kluky, dělají svou práci fakticky zadarmo. Tohle už nechci poslouchat. Proto jsem kandidoval do poslanecké sněmovny, abych pomohl změnit fungování podpory sportu. Vím, že na té cestě utržím spoustu boulí, ale když se nám oblast sportu podaří posunout tam, kde historicky byla, tak z toho bude těžit celá naše společnost, nejen sportovní reprezentace. A prvním cílem je vznik zmíněné Národní sportovní agentury.

Státní dotace se vždy rozdělovaly podle počtu členů jednotlivých sportovních svazů. Tahle praxe ovšem byla často předmětem oprávněné kritiky, že svazy počty svých členů nadhodnocovaly, že evidovaly mrtvé duše, jen aby si zajistily co nejvíce peněz. Jeden nejmenovaný politik dokonce ironicky říkal, že se těší na okamžik, až celkový počet českých registrovaných sportovců výrazně překročí počet obyvatel Česka. Fotbal by ale mohl být v tomto směru vzorem, už před časem šel do rizika a zavedl dokonalou evidenci svých členů, z níž je i poznat, kdo aktivně sportuje a kdo je už „jen“ funkcionářem. Z někdejšího půl milionu údajných členů zůstalo sice něco přes 300 tisíc fotbalistů, ale je to velmi transparentní a inspirativní.

MH: Ano, fotbal je v tomto směru příkladem a my se jeho zkušenostmi s evidencí členů inspirujeme. Hlavně u kolektivních sportů. Tyto údaje by měly být v souladu s informačními systémy veřejné správy, ideální identifikátor jsou rodná čísla, ale tam narážíme na GDPR, nicméně i to novela zákona řeší. Pak bude nezpochybnitelné, když na jednoho člena čerpají prostředky třeba tři subjekty, pokud je v nich sportovec registrován a vyvíjí v nich činnost. To souvisí s úlohou státu a potažmo sportovní agentury, kdy má nastavit jasná pravidla podpory sportu, nikoli diktovat sportům, jak mají metodicky vést své odvětví. A třeba přesně vědět, kolik nás sportovců vlastně je.

Z výzkumu České unie sportu vyplývá, že o tyto dotace na rok 2019 žádalo 42 procent sportovních klubů a jednot sdružených v ČUS, dalších 35 procent žádat nemohlo z důvodu nesplnění kritéria o požadovaném počtu dětí. Komplikaci pro kluby bez mládeže pak je, že nemohou čerpat dotace na provoz a údržbu sportovních hřišť.

Martin Malík (MM): Podle našich statistik ve FAČR o tyto dotace požádala asi jen třetina fotbalových klubů. Řada tak neučinila, přestože mohla. Vysvětlení pro to mám jednoduché. V malých klubech dělají často fotbal stále staří nadšenci vyššího věku, kteří si ovšem příliš netykají s moderní technikou, s počítači, chytrými telefony či sociálními sítěmi. Proto je pro ně problém se k některým formulářům vůbec dostat a řádně je vyplnit. Pokud bude tato forma podpory pokračovat, je třeba se spolu s MŠMT či agenturou dohodnout na tom, jak společně zajistit co možná největší podporu se zpracováním žádostí. Nabízí se pomoc ze strany fotbalové asociace nebo ČUS, ale v obou případech by šlo samozřejmě o nárůst administrativy. Přesto nemůžeme v tomto směru rezignovat na současný stav, který pouze rozevírá pomyslné nůžky mezi menšími a většími kluby, tedy obecně řečeno i mezi podmínkami pro sport ve městech a na vesnicích či menších sídlech. A pro všechny je škoda dotace nevyužít. Jinak bych se vrátil k tomu, co už říkal Milan: musíme dostat děti a mládež od počítačů, tabletů a chytrých mobilů zpět na hřiště. Vím, že to není jednoduché, ale je to možné. V západní Evropě děti také sedí u počítačů a tabletů, ale právě užší spoluprací sportu a školy, prostorem pro školní pohyb, kvalifikovanými pedagogy se tam daří dopady tohoto trendu mírnit.

Nekonkurujete si však s ostatními sporty až příliš?

MM: Jak už jsem v jednom rozhovoru řekl, Češi milují sport, ale v jeho podpoře jsou jako fanoušci, bohužel, hodně nestálí a také extrémně kritičtí. Základním kritériem podpory bývá u většiny z nich prioritně jen a pouze úspěch. A tak chvíli fandíme fotbalu, pak zase hokeji, biatlonu nebo snowboardovým disciplínám. Pak se samozřejmě můžeme bavit také o konkurenci jednotlivých sportů a klubů v rámci jejich snahy o získání co možná nejpevnější ekonomické stability těchto subjektů. Vezměme si Prahu jako milionové město. Ještě před pár lety v ní působilo pět fotbalových prvoligových klubů, k tomu dva hokejové a jeden klub – Lev Praha – v KHL. Já jsem tehdy působil ve fotbalové Slavii a všichni jsme lezli do stejných dveří, ve kterých jsme se střídali a žadonili o peníze. Ovšem to se týká i náborů malých sportovců a talentů. Tohle je zase pražský unikát. Když se podívám na větší evropská města, ať už z hlediska obyvatel, nebo kupní síly fanoušků, z pohledu sponzoringu a municipality, tak u nás je toho profesionálního sportu tolik, že reklamní trh je někde na svém maximálním výkonu.

Setkáváte se ve své práci s podporou vzniku Národní sportovní agentury?

MH: Ano, a to mě v mé práci posiluje. Český sport potřebuje svého jasného lídra. Novela zákona už prošla dvěma sněmovními výbory a dvěma podvýbory. Pak přijde druhé čtení, třetí čtení, poté to jde do senátu. Navržená agentura by mohla začít pracovat ve druhé polovině roku 2019 a naplno pak fungovat od ledna roku 2020. Byla navržena jako ústřední orgán státní správy mající vlastní rozpočtovou kapitolu. Od té doby, co se pohybuji ve sportovním prostředí jako funkcionář, potažmo poslanec a vládní zmocněnec, se snažím vést debaty a diskuse s rodiči sportujících dětí, trenéry, učiteli a učitelkami tělocviku, zástupci sportovních svazů, největších sportovních klubů. Sport je součástí celé společnosti. Prolíná se do sportovních aktivit předškolních dětí, dětí ve školách, studentů na univerzitách, týká se mnoha z nás, kteří jsme zapsáni v profesionálních, poloprofesionálních či amatérských sportovních klubech, v jednotách a spolcích. Sport se stává součástí života i řady našich seniorů, což mě také velmi těší.

MM: Tuhle změnu nutně potřebujeme. I my ve fotbale musíme na všech úrovních pracovat koncepčně. Jinými slovy musíme rozpoznat v rámci věkových kategorií děti, které mají pro fotbal zápal a pak pracovat s rozvojem jejich talentu. Zapracováním do mládežnických oddílů bychom je měli přitáhnout až na vršek pyramidy. Na druhou stranu ale musíme vytvořit podmínky i pro ty, kteří se chtějí fotbalem jen bavit, aby u něj zůstali a dělalo jim to v běžném životě radost. Máme regionální fotbalové akademie, máme klubové akademie, ale je to stále fragmentované. V některých regionech fungují, v některých ne. Jde nám o to, abychom si zajistili logistické návaznosti, aby naše práce byla systémová. To je nejdůležitější. Mládež je pro nás zásadní a je s ní třeba pracovat do budoucna.

Dokážete vaše fotbalové kroky nějak koordinovat s ostatními sporty?

MM: Jednotlivé sporty si musí nějakým způsobem interně nastavit svoje priority. Ale musíme se dokázat domluvit i na té mezisportovní úrovni. Pak můžeme jít a chtít po vládě nějaký program, který umožní rozvoj sportovní infrastruktury. Opakuji, že by nebylo správné, abychom jednou plácli něco pro jeden sport, podruhé pro druhý. Musí to jít ruku v ruce s členskou základnou. Pokud někde chceme budovat sportoviště, musí tam být zájemci. Sportoviště musí mít stoprocentní využití, od mládeže až po nejvyšší týmy. Ve fotbale nám velice schází národní stadion, který by splňoval parametry FIFA a UEFA pro pořádání mezinárodních akcí, tak abychom se mohli ucházet o pořádání některých zajímavých, nejen fotbalových, událostí. Ukázalo se to i teď při domlouvání březnového přátelského zápasu v Praze s Brazílií či Argentinou. Kdyby se nepovedla dohoda s Brazílií a zbyla by nám Argentina, museli bychom přátelské utkání s ní sehrát mimo území Česka, což je šílené! A proč? Jen proto, že naše desetimilionová země nemá téměř třicet let po pádu komunismu národní stadion alespoň pro 35 tisíc diváků. A Argentina trvala na jediné věci, totiž, že nebude hrát na stadionu s kapacitou menší než třicet tisíc lidí. Z tohoto stavu je mi opravdu smutno.

CELÝ EXKLUZIVNÍ DVOJROZHOVOR S MARTINEM MALÍKEM A MILANEM HNILIČKOU SI PŘEČTĚTE V POSLEDNÍM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO S PŘÍLOHOU „LIGOVÉ JARO 2019“ VE ČTVRTEK 7. ÚNORA 2019!

-red-

(zdroj fotky: uefa.com)

Sdílejte tento článek
Hattrick_banner_638x100px

Nové číslo právě v prodeji

2016/01

Zavřít
Google+
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace