eFotbal premiership milujufotbal fotbal.hattrick.cz golfdigest probasket sportwin dokonalazena

Slovo do pranice aneb Jiří Kotrba: Nejlepší je trénovat fotbal fotbalem

📁 Aktuálně, Blogy, Domácí fotbal, Fanoušci, Homepage, Pavel Procházka, Topstory 🕔7.12.2017

Kotrba nabízí analýzu současného stavu českého fotbalu.

ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKYDevětapadesátiletý šéftrenér jabloneckého mládežnického úseku a hlavní kouč juniorky FK Jablonec JIŘÍ KOTRBA má za sebou úspěšnou fotbalovou minulost. Původem Jihočech hrával, který kopal v Českých Budějovicích, si vyzkoušel za trenéra Tomáše Pospíchala nejvyšší soutěž v pražských Bohemians. Jako útočník i coby obránce. Největších úspěchů však dosáhl v trenérské branži, s pražskou Spartu získal v roce 2003 titul, v sezoně 2003/2004 pak dokonce postoupil s Letenskými přes Lazio Řím až do osmifinále Ligy mistrů. Vedl i České Budějovice, Cheb, Příbram, Jablonec, Viktorii Žižkov, Olomouc, Brno a Liberec. A také český tým do 21 let. Se Žižkovem (1994) a Jabloncem (1998) vyhrál Český pohár.

Budiž ctí pro efotbal.cz a magazín HATTRICK, že se na naše redakce obrátil se svou obsáhlou analýzou současného stavu českého fotbalu. Zveřejňujeme ji v plném rozsahu:

Minulost přináší poučení, nikoli nové způsoby vývoje. To je hlavní myšlenka celého dnešního zamyšlení, jejímž prostřednictvím hledám odpovědi na otázky. Proč dnes v tradičních kolektivních sportech český sportovec zaostává za světovou konkurencí? Proč naši fotbalisté zaostávají v pohybu s míčem po hřišti nebo v individuální technice? Proč zaostávají i v otázce zdravého sebevědomí? Proč nám chybějí osobnosti, které dokáží vzít osud utkání do vlastních rukou? Proč ale zaostáváme i v tom, čemu říkáme snahové vlastnosti, tedy vůli prosadit se, přivyknout tvrdé práci?

Doba plácků pominula

Jedno mají dnešní děti společné. Většinou je rodiče autem do školy přivezou, autem odvezou. Podobně odpoledne, kdy navštěvují různé kroužky, tréninky. Chápu, je to bezpečnější. Sám se na tom doma podílím.

Jinak tomu bylo v době mého mládí. Přišli jsme ze školy a celé odpoledne bylo jen naše. Nikdo nám nic nenařizoval, neorganizoval. Na plácku před domem jsme si hry sami dle potřeby upravovali, hráli a řídili. Přirozenou formou jsme se seznamovali s různými sporty a postupně si budovali vztah k tomu svému. Bez trenérů, jen tma rozhodovala o tom, kdy skončíme. Do klubů jsme tak přicházeli s určitým dovednostním základem. Ztrátou spontánních uličních her děti narozené v tomto století přišly o prostředí, kde jsme se my nenásilnou formou učili fotbalovým dovednostem. V malých hrách jsme naučené podvědomě propojovali do celků, které jsou základem fotbalu 11/11.

Má generace stále nostalgicky vzpomíná na dobu plácků, na dobu samostatného přirozeného učení, ale dnešní doba je jiná. Co však má každá doba z hlediska učení společné a neměnné, je princip učení se hrou. Jakmile byl i u dětí výsledek povýšen na první místo, postupně se tento princip z jejich tréninku začal vytrácet. Proto je úkolem současných trenérů prožitky z doby plácků dětem navracet. A současně jim poskytovat svobodu rozhodování v rámci pravidel hry, které jsou dané, ale které můžeme dílčím způsobem na tréninku upravovat.

V procesu úspěšného dlouhodobého rozvoje jsou pro fotbalistu důležité dvě věci. Postupně zvyšující se úroveň trénovanosti a postupně zvyšující se kvalita soutěží.

Změny ve struktuře soutěží

Začnu proměnami v oblasti struktury fotbalových soutěží. Soutěže jsou série utkání v určitém časovém úseku (sezoně), kde nejvyšším kritériem výkonnosti je počet vítězství, remíz a porážek. Věková kategorie na to u nás nemá vliv. Pravidlem by však mělo být, že čím mladší věková kategorie, tím větší by měl být kladen důraz na vlastní tréninkový proces, kde utkání není cílem, ale jen součástí tréninku. Při něm by se mělo ověřovat, co bylo přes týden naučeno. Vítězství je důležité, ale pro trenéra dětí je to až druhořadý cíl. U fotbalu pro radost jde především o prožitky, zdravý vývoj dítěte a rozvinutí pozitivních charakterových rysů, které je podpoří na cestě životem. Nikoli primárně o honbu za výsledky.

Komplikovanost problematiky struktury soutěží dokumentuje, že za posledních deset let proběhlo v historii českého fotbalu asi nejvíce reorganizací soutěží. Některé měly své opodstatnění, něco se nepovedlo. O soutěžích přípravek a mladších žáků se stále diskutuje, ale jsou obecně akceptovatelné.

Ukazatelem názorové nejednotnosti je nedávné zrušení kategorie „U18“ a její letošní opětovné ustanovení. Nejdiskutovanějším tématem však bylo zřízení nové soutěže – Juniorské ligy (JL). Myšlenka ne špatná. Ale jak již to je v Česku pravidlem, v průběhu času přibylo tolik výjimek, že původní funkci nenaplnila. Konkurenci, náboj, zkušenosti ze seniorských utkání JL nenahradila. Prodloužila jen dobu dorosteneckého fotbalu. Po fyzické stránce jsou hráči kolem osmnáctého roku věku připravení. Vedle kvalitního tréninku potřebují získávat především zkušenosti. A nejlépe je mohou nabrat mezi dospělými. Nepřímo tento názor podporují svazové nominace reprezentačních mládežnických celků. Pokud si mají jejich trenéři vybrat jednoho ze dvou hráčů, pak dají vždy přednost hráči, hrajícímu kvalitní seniorskou soutěž než hráči z mládežnických soutěží.

Příklad olomoucké Sigmy

Jen několik málo klubů své rezervní mužstvo v třetiligových seniorských soutěžích ponechalo i v době zřízení JL. A nutno říci, že na tom profitovaly. Aktuální postavení Sigmy Olomouc v prvoligové soutěži toho může být dokladem. Hráči současného kádru hráli nedávno za rezervní mužstvo Sigmy MSFL nebo je klub umisťoval na hostování do seniorských mužstev na Moravě a Slovensku. Loni po sestupu „A“ týmu prošli druhou ligou. Pokud měli Olomoučtí mužstvo hrající JL, pak jen duplicitně vedle svého seniorského rezervního mužstva, které hrálo MSFL a jeden čas dokonce druhou nejvyšší seniorskou soutěž. Letos Sigma zrušila účast rezervy v MSFL a hraje již jen JL. Důvod neznám, ale asi převládla snaha šetřit.

Podobně to měla i další moravská prvoligová mužstva, snad kromě Baníku a Zbrojovky. Přesto připomenu, že nejvíce talentů Brno prosadilo do seniorské ligy ve dvou obdobích. První souvisí s SCM, kdy Dostálek a spol. hráli na přelomu století o titul. Pak za „Bělákovy éry“, kdy vedle ligového týmu rezervní mužstvo hrálo jeden rok dokonce ve druhé nejvyšší seniorské soutěži. Tehdy klub prodal nejvíce mladých hráčů do zahraničí. A to s velikým finančním úspěchem. A podobné to bylo i v Baníku, ale to vše ještě před zřízením JL

Sparta spolupracuje s Vlašimí

Je dobré popsat, jak dnes postupuje Sparta Praha. Naštěstí si tam většina zodpovědných lidí uvědomuje, že co nejrychlejší vstup do seniorských kategorií je tím nejlepším, co mohou pro mladého hráče udělat. Zkušenosti, které v tomto období fotbalisté vstřebají, jsou nenahraditelné a nezastupitelné. To vše za předpokladu, že přechází do mužstev, kde se kvalitně trénuje a kde je zaručeno jeho uplatnění ve hře. Sparta to dokazuje spoluprací s druholigovou Vlašimí, tam má dokonce i svého hlavního trenéra. Nejlepší „mladíci“ letos hostují v dalších pražských ligových mužstvech, Dukle i Bohemce. Klub tak činil již za minulého režimu, kdy své mladé hráče posílal na základní vojenskou službu do RH Cheb. V souvislosti s tím jeden čas psaly noviny o ligovém utkání Chebu na Spartě, že hraje A-tým s B-mužstvem.

Pokud si projdete letošní soupisky mužstev druhé a třetí ligy, pak i další ekonomicky silné ligové celky, Plzeň i Slavia, jednají taktéž. Plzeň dlouho spolupracuje s druholigovým Sokolovem a třetiligovými Domažlicemi. A Slavia tak činila již za ředitelování Jana Říčky, kdy půjčovala své nejlepší mladé hráče (ročníků 1986 až 1989) do ligového Kladna.

V centrech vyrostli v 80. letech Nedvěd a spol.

V osmdesátých létech minulého století byly zřízeny fotbalová SCM a fotbalové ST (sportovní centra mládeže/sportovní třídy). Výsledkem byla historicky nejúspěšnější generace fotbalistů, Nedvěd, Šmicer, Poborský, Baroš, Berger a další. V Čechách a na Moravě bylo 20 SCM a 40 ST. V žákovském věku byli hráči soustředěni po ročnících v jednotlivých třídách základní školy. Rozvrh byl upraven ve prospěch sportovní přípravy. Dopoledne hodina či dvouhodina tělocviku a odpoledne následoval trénink v klubech. Dorostenecký věk byl tehdy orámován osmnáctým rokem a nebyl rozdělen na mladší a starší dorost. Nejlepší hráči SCM nezávisle na věku hráli například u nás v Budějovicích první dorosteneckou ligu.

Průměrní druhou a nejslabší, přirozeně většinou to byli ti nejmladší, kteří přišli ze žáků, hráli KP dorostu Jihočeského kraje proti mužstvům, která měla ve svých řadách osmnáctileté fotbalisty. V podpoře zařazování mladých fotbalistů do seniorských mužstev šel fotbalový svaz tak daleko, že druholigovým klubům nařídil zařadit do základních sestav v soutěžních utkáních hráče do dvaceti let. Byl to další svazový nástroj, který zvýhodňoval mladé, talentované hráče.

Na počátku 21. století se od systému přípravy ve ST a SCM postupně odstupovalo, protože dotace státu po roce 1989 klubům oslabovaly. Teze, že trh všechno vyřeší, se v tomto případě neosvědčila. Přitom státy v našem okolí (Švýcaři, Maďaři, Rakušané) podobné projekty uvedly v život. FAČR se v poslední době snaží dohnat ztrátu postupnými kroky. Prvním z nich je zřízení krajských žákovských akademií. Je však potřebné propojit všechny věkové kategorie a završit je vhodným přechodem do seniorských kategorií. Jinak to bude jen zbytečně vynaložené úsilí a prostředky.

Příklad jménem Salcburk

Když jsem se zmínil o Rakousku, je dobré připomenout, že tam na začátku tohoto století zřídili svazové akademie. V určitém věku jsou v nich soustředěni nejlepší mladí hráči daného regionu. Trénují společně a hrají mezi sebou celostátní soutěž. Tu mohou hrát i kluby, ale musí si platit svou vlastní akademii (Austria Vídeň, Red Bull Salcburk). Pravidlem je, že v posledním roce dorosteneckého věku se snaží zařazovat hráče do seniorských soutěží, což díky kvalitní práci v akademiích lze. Kam až se posunuli, ukázalo nedávné utkání, kdy hrál se sparťanskou devatenáctkou Red Bull Salzburk UEFA Youth League.

Podstatný ani tak nebyl výsledek, prohry Sparty 2:4 a 0:2. Podstatný byl herní projev a to, že hned osm hráčů soupeře Sparty hraje seniorskou druhou ligu v Lieferingu. To je klub, který funguje jako farma Salcburku. Devatenáctiletý Schmidt, který dal Spartě tři góly, nastoupil v této sezoně do patnácti druholigových zápasů. Asistoval mu při tom Sturm, osmnáctiletý hráč, který ve druhé lize hrál v šesti utkáních, v nichž si připsal dvě gólové přihrávky. A to ještě dva nejlepší, Wolf a Berisha, nebyli proti Spartě nominováni, protože stabilně hrají za A-tým Salcburku rakouskou a evropskou ligu. O tom, že se druholigová „mladá“ farma Salcburku se mezi hotovými fotbalisty rozhodně neztrácí, svědčí ligová tabulka. Letos je Liefering čtvrtý, minule skončil na druhém místě. Odsud vzešla kostra devatenáctky Salcburku, která vyhrála celou loňskou Youth League. Je důležité připomenout, že sportovní růst v jejich akademii je svázaný s kvalitním vzděláním, které absolventy připravuje na budoucí mimosportovní život.

Akademie by mu měla pomoci vybudovat hodnoty a postoje pro budoucí život. Nechci srovnávat salcburské podmínky s našimi. Nehodnotím ani obsah přípravy ani kvalitu trenérů. V této chvíli hledám jen kroky, které úročí podmínky, které mají. Hráči sparťanské devatenáctky mají také na Strahově k dispozici kvalitní areál. Jiné je „jen“ to, že, bohužel, pravidelně nastupují v Celostátní dorostenecké lize. Někteří dostávají občas šanci v Juniorské lize. S dospělým fotbalem se setkají maximálně v přípravě či přátelácích. Rezervní mužstvo, které ještě nedávno tuto možnost poskytovalo, zrušila Sparta v roce 2014.

Lepší soutěž nutí hráče ke zlepšení

Je logické, že hráč v určitém věku potřebuje nutně nové impulzy, které podněcují zvýšení jeho herního výkonu. Tímto impulzem beze sporu je vyšší úroveň soutěže. Lepší soutěž zajišťuje prostředí, které hráče nutí se zlepšovat. Pokud se nic neuspěchá, hraje jak s lepšími hráči, tak i proti lepším hráčům. Víme to my a věděli to i naši předchůdci. Již za minulého režimu bylo naprosto samozřejmým úkolem každého klubového trenéra tzv. „postaršit“ nejlepší mladé hráče a zařadit je do kádru nejlepšího týmu klubu.

Důvodem bylo i to, že v systému výchovy v socialistickém státě byl pevně zakotven odchod na dvouletou základní vojenskou službu (ZVS) po osmnáctém roce věku chlapců. A protože fotbalový dorostenecký věk končil završením osmnáctého roku věku, většina mladých hráčů získávala zkušenosti v seniorských soutěžích již před nástupem na ZVS. Každý civilní klub měl zájem na tom, aby se jejich hráči dostali do nejlepších vojenských celků.

Pravidelný vojenský režim, spojený s tréninkovým drilem, završoval výchovu účastí v seniorských soutěžích od prvoligových mužstev až po vojenská mužstva v krajských soutěží. Zde se většinou definitivně rozhodlo, zda hráči skončí v profifotbale nebo ne. V jedenadvaceti letech měli všichni mladí fotbalisté za sebou 3 roky dorosteneckých a tři roky seniorských soutěží. Dle vlastních zásluh a schopností hráli minimálně tři roky v soutěžích dospělých, kde každé utkání tvrdě prověřovalo jejich výkonnost. Dnes má za sebou hráč čtyři roky dorosteneckých soutěží, které jsou navíc rozděleny po ročních a následují dva roky v JL. Do 21 let tak nemá možnost hrát v žádné seniorské soutěži.

Se zrušením povinné ZVS skončila i činnost VTJ. Od té doby fotbaloví funkcionáři stále hledají vhodný způsob, který by mladým fotbalistům nahradil dobu „vojenskou“. Ligové kluby reagovaly zřízením „rezervních – juniorských“ mužstev. Mužstva byla složena z nejlepších dorostenců a hráčů převážně do 22. roku, přičemž hrála většinou třetí nejvyšší seniorskou soutěž. Achillovou patou tohoto způsobu výchovy byla absence režimu, který poskytovala vojna.

Ostudou je nehledat dál

Těmito fakty připomínám, co z mého pohledu bylo smysluplné. Nepodsouvám návody. Není ostudou občas skončit ve slepé uličce, ostudou by bylo nehledat dále. Přál bych si, aby článek poskytl náměty k přemýšlení. Třeba o tom, proč jsme nedávno byli schopni vychovat generaci hráčů, kteří byli celosvětově konkurenceschopní. Přitom trenéři neměli více teoretických informací než dnes.

Opak je pravdou. Přesto hráči dokázali hrát prim v nejlepších evropských mužstvech. Dokonce jeden z nich byl ohodnocen titulem nejlepší hráč Evropy. A ani jeden z nich nikdy v žákovském věku nehrál žákovskou ligu. Jejich maximem byl KP starších žáků a vrcholem to, že vítězové KP žáků se kvalifikovali na závěrečný turnaj, který rozhodl o nejlepším mužstvu kategorie.

S turnaji souvisí další téma. Ve světě konfrontaci mezi kluby zajišťují i turnaje dětí. Netrápí psychiku malých dětí dlouhodobými tabulkami, nestresují hráče ani trenéry sestupy a postupy. Soustředí se na kvalitu tréninkového procesu s důrazem na radost ze hry. Turnaje dávají častější šanci být úspěšný více týmům i jednotlivcům než jednorázová dlouhodobá soutěž. Možná, že to je jedna z příležitostí, která buduje dlouhodobý pozitivní vztah k fotbalu.

Naříkáme, že ve většině klubů nemáme na to, abychom řádně ocenili trenéry mládežnických celků. Možná by stálo za úvahu popřemýšlet, proč ani dnes v sousedním Rakousku kromě soutěží akademií nezřizují celostátní mládežnické soutěže. Vedle časového zatížení spojené s cestování by stálo za to spočítat náklady českého ligového klubu, které má s cestovným, případně stravným. Určitě se to liší dle regionu. Jenomže i zde narážíme na ješitnost každého z nás. Raději všichni hrajeme, byť jen žákovskou ligu, než regionální soutěž. A stejně tak se raději cítíme ligovým trenéry, byť žákovskými.

Úroveň kvality tréninku

Dalším velkým tématem současnosti je i úroveň kvality tréninku fotbalového mládeže. Svaz školí množství trenérů všech úrovní, pro všechny kategorie. Musím potvrdit, že řada funkcionářů jiných sportů potvrzuje, že fotbal je v tomto ohledu dále než jejich sportovní odvětví. Tak proč ale stále zaostáváme?

Chybou může být, jak jsem popsal v tématu o soutěžích. Určitě ji musíme hledat v myšlení a přístupu všech, kteří se na výchově podílí. Hledat ji ale musíme i v samotném tréninkovém procesu. Předpokládám, že současní fotbaloví trenéři si jsou vědomi, že trénink dětí není tréninkem dospělých a stejně tak, že trénink mládeže a profesionální sport jsou dvě naprosto rozdílné kategorie.

Opět nezaškodí podívat se trochu do historie. Přibližně do 50. let minulého století u nás přišel trenér na hřiště, rozdělil mužstvo, sdělil pravidla, dal pár rad a pak už se více méně jen hrálo.

V 60. letech u nás začaly postupně vznikat tělovýchovné instituty, které byly zdrojem nových, vědecky ověřených metod. Sdružovaly odborníky ze všech oblastí sportovní teorie. Součástí studia byla i teorie sportovního tréninku, jejíž základy přišly z tehdejšího Sovětského svazu. Tam herní výkon rozebrali, tzv. strukturalizovali, do jednotlivých segmentů (co to znamenalo, si každý trenér umí představit). Poté vybrali hráče, zavřeli je na „bázu“ a brutálně zvýšili objem tréninku. Nikdo však nevzal v potaz, že objem nejde zvyšovat do nekonečna, že má své limity, jak časové, tak funkční.

Zpočátku vše vycházelo podle předpokladu, že pokud výkon rozdělíme do jednotlivých segmentů, které jednotlivě zlepšíme, je vychován skvělý hráč. Příkladů přinesl nejen sovětský hokej mezi 50. a 80. léty minulého století více než dost. Postupem času, tím, jak se měnil způsob využívání volného času dětmi, začali zjišťovat, že ono to neplatí. Stále častěji bylo zřejmé, že když takového hráče zasadili do hry, tak mu něco chybělo. A tomu „něco“, to dnes odborníci nazývají „fenomén přirozenosti“. Oborná literatura říká, že obecným rysem přirozenosti je emoční mentální přirozenost a fyzická spontaneita. Spontánnost hry znamená, že si dítě vlastně hraje. Dlouhodobou praxí se zjistilo, že strukturalizace tréninku spontaneitu potlačuje, že mizí. Z tréninku se postupně vytrácí i herní vášeň, zaujetí a zůstává jen rutina. Sověti a s ním celý „východní blok“ mezi 50. a 80. lety minulého století získali dočasný náskok oproti ostatnímu světu.

Čtení hry

Dr. Bukač nedávno psal, že v Kanadě se v hokeji trénovalo „postaru“ ještě v 80. letech. Na trénincích hráli na dvě. Určili nějaký systém hry, který v daném utkání praktikovaly. Vybrali nejlepší a hráli. Žádné cílení tam nebylo. Na rozdíl od nás v Americe nebyly ani žádné tělovýchovné univerzity, ty vznikaly až v 80. letech. Jakmile ale pochopili, že jim „východ“ začíná utíkat, změnili své myšlení. Postoupili o stupeň výše tím, že se dokázali odpoutat od izolovanosti strukturalizace. Zatímco Rusové a spol. se na vyšší stupeň dostat nedokázali.

Nosnou myšlenkou, která je k tomu dovedla, bylo to, že si uvědomili, že pohyb po hřišti je jedinečný, že to není jen otázka dovedností a přemísťování po hřišti. Uvědomili si, že správný pohyb po hřišti je řízený a že o správném pohybu společně s ovládnutím míče rozhoduje (mozek) – percepce, což je proces přijímání a vnímání vjemů. Takto v Americe vznikl nový termín „čtení hry neboli vnímání hry, reagování“. Zdánlivě se „jen“ vrátili ke kořenům, obohaceným o nové vědecké poznatky, především mozku.

Krizové situace v utkáních

Mentalizace (čtení hry a reagování), jinými slovy impulzy seshora (myšleno z hlavy) na periferii (ruce, nohy) a obráceně, pohyb oživuje, dává mu smysl. To v žádném jiném sportovním odvětví není, to je jen ve hrách! Cílem mentálního tréninku, koučinku je vzbudit fenomén přirozenosti. Zjednodušeně to znamená, naučit hráče číst hru. A to je úkolem trenéra, který by měl vždy chtít, aby hráč o cvičeních přemýšlel, a nejen slepě přebíral, co mu podává. Potřebujeme vychovat hráče, který se umí správně rozhodnout, který umí převzít zodpovědnost za výsledek. Utkání jsou přeci o krizových situacích.

Trenér je v tréninku nesmí obcházet, naopak musí je vhodně modelovat. Měl by si s myslí hráče hrát, a tím ho připravovat na krizové situace. A stejně tak by ho měl podporovat k soutěživosti. K čemu nám je, že hráč je aktivní za rozhodnutého stavu. Potřebujeme, aby byl „hrdinou“, když se utkání láme. Existuje jeden krásný slogan: „Nikoho nezajímá, jestli umíte doma na dvorku sázet jeden koš za druhým. Záleží jen na tom, jestli totéž zvládnete ve finále ligy“.

V souvislosti s výchovou je potřeba se zmínit o „herní vášni, zaujetí“. Vzbudit vášeň pro fotbal, to je základní úkol trenéra malých dětí! V průběhu dalšího vývoje hráče se tato oblast ještě více zdůrazňuje. To, co fenomenální hráče odlišuje od průměrných, je právě fenomén naturálního hráčství. Je to schopnost individuálně se prosadit a ovlivňovat hru týmu tím, že rozhodnu o výsledku. To odlišuje jednotlivé hráče. A opět se lze zeptat. Víme, jak vzbudit vášeň do činnosti, v našem případě fotbalu?

Na hráče pořád někdo řve

Naturel hráčství v sobě skrývá čtyři oblasti. O první a druhé jsem se již zmínil, hráč musí mít trvalý zájem o hru a musí být schopen číst hru. Třetí je, že hráč musí mít důvěru v sebe sama. Jak ale budovat důvěru v sebe sama, když na něj stále někdo řve, radí mu (trenér, rodič)? Čtvrtá oblast ve hrách zahrnuje schopnost spolupracovat a schopnost volního rozhodování. To je část, kterou hráči trenér dává. A je možné, že jí částečně spoutá nějakými pravidly. Umění rozhodnout se v utkání je jednou z nejdůležitějších činností hráče. Podobné je to u hráče se sklonem ke spolupráci.

Pracovat s vynikajícím jedincem, který velmi těžko spolupracuje v rámci celku, je velikým problémem. Opět se jde zeptat. Dávám jako trenér do rukou hráče nějakou zodpovědnost? Dělám to, nebo nedělám? Asi jako každý starší trenér dost často přemýšlím o hráčích, u kterých jsem se podílel na výchově, a kteří to někam dotáhli. Snažím se nalézt odpověď, které z těchto bodů splňovali, a které ne. Proč ano a proč ne?

Na hráče se musíme dívat jako na celistvý projev, nikoli jako na prostý součet jednotlivostí. Nevíme, kolik je ve hře herního čtení, vnímání, kolik je tam kondice, techniky. Víme, že tam jednotlivé složky jsou. Stejně tak víme, že nezastupitelnou roli hraje psychika. Ale v jakém procentním zastoupení jsou, to nevíme. Co však bezpečně víme, je to, že u každého člověka je to jiné. Ale měřit to zase neumíme. Tím se vše ještě více komplikuje.

Chybí herní praxe

Výše uvedené úzce souvisí s oblastí celistvosti a specifičnosti tréninku. Vlastní praktické zkušeností ukazují, že co zařadíme z herní praxe do tréninku, to nám dává naději, že to zpětně převedeme do dalšího utkání. Cílem tréninku je všechno umět spojit do jednolitého celku. A s tím jsou velké problémy. Tento prvek celistvosti měli naši předchůdci. Oni si to neuvědomovali, pracovali s naprosto přirozenou touhou předat zkušenosti ze své herní praxe. Instinktivně cítili, že utkání je tréninkem neuchopitelné. Cítili, že co se děje v utkání, žádný trenér nedokáže plně přenést do tréninku. Je to něco jedinečného. Proto se dnes vracíme zpět k tomu, že nejlepší je trénovat fotbal fotbalem.

Shrnu-li, můžeme říci, že ve sportovních hrách cítíme, že neumíme popsat herní pohyb, protože se jedná o komplexní pohyb, který je neodhadnutelný (v knihách najdeme termín intermitentní). Jednoduše řečeno. Nikdo z nás neumí předem přesně říci, kolik sprintů a v jakých vzdálenostech na hřišti hráč za utkání naběhá. Výsledkem tréninku, který zanedbává prvek celistvosti a specifičnosti je, že vychováváme velmi málo hráčů, kteří naučené umí převést do utkání. Chybí jim samostatná herní praxe a prvek samostatného rozhodování. Mají se to ale kdy a kde naučit?

Výkony velkých hráčů mají jak velké fyzické nasazení, dokonalou techniku, emoce, tak i vlastní myšlenku. Jedná se o sadu zkušeností, tvořivosti, ale i o improvizaci a instinkt. Intuici a instinkt nelze naučit, ta je buď daná, nebo ne. To nikdo neovlivní. Objeví se jen u velkých hráčů. Šanci zjistit, zda to v sobě má, či ne, to hráčům poskytnout můžeme, to je v našich silách. Je nepochybné, že na hráče má vliv i dnešní doba, způsob výchovy. Není to jenom o tréninku. Nesporně na to má vliv i to, že jsou u nás do konce dorosteneckého věku vychovávání v jednoročníkovém systému a mají málo příležitost konfrontovat se zkušenějšími. Jsou období, kdy je to opodstatněné.

Pokud je hráč připravený po fyzické i psychické stránce, tam je již jednoročníkový systém zbytečný. A opět mohu přejít k systému soutěží a hledat správný čas vstupu hráčů do obrovsky různorodého fotbalu, do seniorského fotbalu. Přínosné to není jen pro mladé hráče, ale i pro starší, zkušenější. Zvyšuje se konkurence přesně tam, kde potřebujeme!

Závěrem ještě jeden slogan:

‚V životě nestačí dělat věci správně, je důležité dělat správné věci.‘

Tolik zkušený trenér Jiří Kotrba. Jeho analýza je možná pro leckoho příliš dlouhá a odborná, ovšem je v ní spousta podnětů k zamyšlení. Protože jak říká klasik: „český fotbal v této době zrovna příliš nevzkvétá.

-red-

(zdroj fotky: efotbal.cz)

Sdílejte tento článek
Hattrick_banner_638x100px

PRÁVÉ V PRODEJI

2016/01

Zavřít
Google+
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace