eFotbal premiership milujufotbal fotbal.hattrick.cz golfdigest probasket sportwin dokonalazena

Pět důvodů, proč Česko nejede na MS | Fotbal.HATTRICK.cz

Trojnásobná porce fotbalového čtení

Pět důvodů, proč Česko nejede na MS

📁 Aktuálně, Blogy, Domácí fotbal, Fanoušci, Homepage, Kvalifikace MS 2018, Reprezentace, Topstory, Zahraniční fotbal 🕔6.9.2017

Češi s jistotou nepojedou na MS 2018 do Ruska.

KOMENTÁŘ TOMÁŠE BENDY – Nedávný dvojzápas s Německem a v Severním Irsku už byl jen poslední nadějí, která českému národnímu týmu mohla prodloužit umělý spánek a jím vyvolaný sen o světovém šampionátu, na který již jistě nepojede. Odpojit od přístrojů se sice tým Karla Jarolíma nechal až v pondělí večer v Belfastu, ale kvalifikaci ztratil už dávno před tím. Možná úvodními zbytečnými remízami doma se Severním Irskem a Ázerbájdžánem, možná stavem, v jakém trenér Jarolím národní tým převzal po svém předchůdci Vrbovi, možná také už tím, v jakém složení Vrbův tým odjel na loňské mistrovství Evropy, bez jediného mladíka, zato s plno hráči za zásluhy, anebo už dokonce tím, jak se český fotbal sám připravil o generaci, která by plnohodnotně navázala na Nedvěda, Baroše, Jankulovského či Rosického.

1) Po Nedvědovi nic

Vezmeme to hezky od začátku. Bylo by asi příliš alibistické hodit všechnu vinu na trenéra Jarolíma nebo Vrbu, jak se to v poslední době s oblibou dělá. Český fotbal se někdy na počátku tisíciletí uspokojil, mezitím ještě jeho zlatá generace stihla sebrat bronz z Eura 2004, ale další po ní už bohužel nepřišla. Výchova talentů a jejich následný prodej do špičkových evropských klubů zmizel úplně a mladé tváře se v reprezentaci objevovaly spíše sporadicky.

Přitom stejnému problému čelilo v období české doby bronzové i Německo, které jsme na Euru v Portugalsku porazili i s „béčkem“. Jenže německý svaz to trápilo, a to pořádně, a tak se s tím rozhodl něco dělat. „Stejnými problémy (jako nyní Česko) jsme si prošli kolem roku 2000. Nedařilo se, národní tým nehrál dobře a ani juniorské výběry ne. Rozhodli jsme se proto dát tomu nějaký systém. Spustil se program na podporu talentů, investovaly se do něj velké peníze. A vidíte: dnes máme stále lepší a lepší hráče,“ vyprávěl před lety sportovní ředitel německé fotbalové asociace Luďku Mádlovi.

Němci se tehdy inspirovali skvěle fungujícím systémem v Československu, který stvořil právě Nedvěda a spol., a nyní je možná čas, aby se zase Češi inspirovali v Německu. Prvním krokem na této dlouhé a drahé cestě jsou regionální akademie, které teď vyrůstají po celém Česku, a první plody z nich český fotbal sklidí možná v kvalifikačním cyklu na Mistrovství Evropy v roce 2024. To ovšem neznamená, že do té doby bude tápat ve tmě. Je tu sice Schick, Černý, Jankto, Barák, Simič a další, ale je nutné poučit se z historie a vyvarovat se zásadní chyby – postavit tým na nich a ždímat ho, dokud to jde.

A tady si můžeme vzít znovu příklad z Německa, které svůj národní tým systematicky obměňuje i v časech, kdy se daří. Neustále mu připouští novou krev a začleňují mladé talenty. A tak je to asi správě, protože Němci jsou v současné době skutečně nejlepší na světě.

2) Vrbova éra

S tím, že jednoduše nebylo, kde brát, souvisí i krátká anabáze Pavla Vrby u kormidla české reprezentace. Žádný z pobrucknerovských trenérů se neodvážil příliš experimentovat a sázku na osvědčené hráče stáhl až právě Vrba, jenž do národního týmu pro kvalifikaci na loňské Euro zapracoval rekordní počet hráčů z domácí soutěže. Svým způsobem to byla velká odvaha, ale Vrba neměl jediný důvod hráčům z české ligy nevěřit, když s nimi dvakrát dokázal postoupit do Ligy mistrů. A druhý důvod? Venku už téměř nikdo nezbyl.

Kvalifikace se vydařila až nad očekávání, když se pod velebeným koučem postoupilo z prvního místa a dokonce s dvouzápasovým předstihem. Jenže pak už to šlo od desíti k pěti. S věkovým průměrem 28,7 let Češi tvořili třetí nejstarší mančaft na turnaji, a když jej po neúspěchu ve skupině a velkém zklamání opustily nejstarší a mezinárodním fotbalem nejošlehanější opory, najednou jaksi nebylo s kým hrát. A aby toho nebylo málo, zmizel i trenér Vrba. Před jeho nástupcem Jarolímem pak stál přetěžký úkol – za necelé dva měsíce postavit tým, který v nelehké skupině vedle úřadujících mistrů světa vybojuje postup na následující šampionát. A Jarolím ten tým skládá dodnes, v sestavě protočil už přes třicet hráčů a nenašel lídra, nenašel střelce a nenašel herní tvář. „Jsme pořád v nějaké fázi hledání něčeho, ale myslím si, že teď se to nějak pohnulo k lepšímu,“ řekl po zápase v Belfastu, tak uvidíme.

3) Rozdíly se stírají, jen Češi přešlapují na místě

Z posledních šestnácti zápasů dokázal český národní tým vyhrát jen čtyřikrát, přičemž podlehnuvší mu týmy nepatří zrovna mezi fotbalové velmoci. Češi dokázali porazit jen San Marino, Arménii, Maltu a Norsko a naopak nestačili na země jako Ázerbájdžán, Severní Irsko, Dánsko či Jižní Korea.

Na příkladu Lucemburska, které dokázalo remizovat s Francií, můžeme i přes fakt, že šlo spíše o anomálii, než koncepční práci malého francouzského souseda, vidět, že rozdíly v mezinárodním fotbale se stírají podobně jako už léta v hokeji. Podprůměr se rychle dotahuje na průměr a průměr o něco pomaleji na nadprůměr, přičemž Češi jakoby tomuto jevu zůstávali imunní nebo šli dokonce proti proudu.

Jiné to není ani na klubové úrovni, kde se stále nechceme smířit s tím, že cesty českých top klubů pohárovou Evropou končívají v historicky nefotbalových destinacích. V Rumunsku, Izraeli, Švédsku, Albánii či na Kypru. Jenže dokud řešení problému číslo jedna nesklidí své první plody, což může být nejdříve, ale opravdu nejdříve za pět let, situace se asi příliš nezmění.

4) Příšerný vstup do kvalifikace

Nyní už se na časové ose dostáváme blíže do současnosti, kdy po Euru psychicky zdeptaný mančaft pod novým koučem nastoupil na další trnitou cestu, přičemž ony trny se na ni v úvodu měly objevit jen ve druhém zápase v Německu. Domácí zápasy se Severním Irskem a zejména pak Ázerbájdžánem volaly spíše po získání sebevědomí po zpackaném Euru, jenže realita byla jiná.

O dost smutnější. Jediným pozitivem z obou domácích utkání bylo udržené čisté konto. Bohužel nula svítila i v kolonce branek vstřelených, což z šesti možných bodů stačilo jen na dva, a Češi tak už od samotného úvodu kvalifikace ztráceli oproti plánu čtyři body, ale hlavně se ve třech zápasech nedokázali střelecky prosadit. Ani jednou. A to se v nich v útoku postupně protočili Milan Škoda, Václav Kadlec, Tomáš Necid, Matěj Vydra i Patrik Schick, takže se nedá vymlouvat ani na nedostatečné zkušenosti, ani na chybějící mládí, a ani na výpadek formy. Tři zápasy, pět útočníků a žádný gól, to je vážně k zamyšlení. Proto také na následující zápas v promrzlém Edenu dorazil Michael Krmenčík a hned ve svém debutu za národní tým skóroval a vykřesal naději.

Jen málokdo asi počítal s tím, že by Severní Irové ztratili body se San Marinem nebo Němci s Čechy. Mapa na světový šampionát tak už od samotného začátku cesty byla poněkud potrhaná, a když ji pak Sivok s Brabcem v Norsku polili inkoustem, věřil už skutečně jen málokdo. Šlo by totiž o zázrak.

5) Absence tvůrce hry

Tomáš Rosický nebude hrát navždy, a jakkoli absurdně to může znít, trenér Jarolím prý zvažoval jeho povolání i pro zatím poslední reprezentační sraz. Zachránila ho jen angína. Českému týmu prostě hráč jeho typologie ohromně schází, a to ani není řeč o kvalitě. Stejně jako si v Plzni slibovali od Vladimíra Daridy, že převezme roli Pavla Horvátha a dá její hře myšlenku, upínali se k tomu i v reprezentaci. Jenže na obou adresách brzy poznali, že Darida tímhle typem hráče prostě není.

Darida je obrovský dříč s nevyčerpatelným fyzickým fondem a, jak nám nedávno předvedl, také s vynikající střelou, ale rozhodně není tvůrce hry. Spíše než o mozku týmu se v souvislosti s ním můžeme bavit o plicích, ale jakmile Češi obléhají vápno soupeře, ať už v San Marinu, Severním Irsku nebo v některých pasážích doma s napůl plynu hrajícím Německem, jeho přínos se vytrácí.

Poté, co dal reprezentaci sbohem také nepříliš oblíbený Jaroslav Plašil, který to občas svedl, v týmu už nikdo takový není. Bořek Dočkal s Josefem Hušbauerem ukázali, že jim na mezinárodní úroveň schází potřebná rychlost, David Pavelka se po přestupu do Turecka přeorientoval na sbírání žlutých karet, Tomáš Hořava tvůrce hry také není, no a pak se na této pozici objevil třeba Lukáš Droppa…

Zkrátka, jak řekl po zápase v Belfastu trenér Jarolím, „když nemáte jó extra kreativní hráče, kteří si s tím umí poradit, tak je to složité.“

-red-

(zdroj fotky: facebook.com/narodak)

Sdílejte tento článek
Hattrick_banner_638x100px

Nový HATTRICK právě v prodeji

2016/01

Zavřít
Google+
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace